Rudičtí letci v Bitvě o Británii

Tři rudičtí občané byli aktivními účastníky Bitvy o Británii (Battle of Britain). Byli to dva piloti, Karel Trojáček a Karel Zouhar, a palubní střelec Vincenc Kocman.

Rudice se jim odvděčila za jejich odvahu, statečnost a lásku k vlasti, za kterou bojovali v cizině jako českoslovenští letci na straně spojenců (Anglie, Francie, Sovětského svazu, USA) tím, že jim u rudické školy postavila krásný pomník (dle návrhu D. Rese) a členové jejich rodin obdrželi čestné občanství Rudice.

Po obsazení Československa, porážce Polska a kapitulaci Francie dospěl Adolf Hitler k rozhodnutí obsadit Anglii nasazením všech složek své armády: pěchoty (Wehrmacht), námořnictva (Marien) a letectva (Luftwaffe). Německé letectvo mělo za úkol zlikvidovat anglické překážky, které invazi německé armádě bránily. Proto jako první zahájilo bitvu o Anglii letectvo dne 13. srpna 1940.

Anglie na takovou válku nebyla řádně připravena, a proto uvítala všechny zahraniční letce, kteří byli rozhodnuti proti Hitlerovi bojovat. Z Československa bylo takových letců 980, z nichž 580, převážně letců a příslušníků posádek letadel, padlo v boji. Byli zařazeni do RAF (Royal Air Force - Královské letecké síly), což jim v případě zajetí zaručovalo statut válečných zajatců. Byl to důležitý výdobytek Winstona Churchilla, poněvadž v první fázi těchto střetů hrozila sestřeleným letcům v zajetí smrt.

Bojové odhodlání anglických a zahraničních letců (Čechoslováci, Poláci, Francouzi) spolu s perfektní hlásnou službou o blížících se německých svazech způsobily Němcům tak veliké ztráty (na příklad dne 15. září 1940, který byl vyhlášen dnem "Bitvy o Británii"), že Hitler plán invaze do Anglie odložil a nikdy k ní již nedošlo.

Karel Trojáček (nar. 15.12.1910) je prvním v řadě rudických příslušníků RAF. Absolvoval Voj. akademii v Hranicích v hodnosti poručíka letectva. Po okupaci Československa Hitlerem prošel válčícím Polskem a Francií až do Anglie a byl zařazen do RAF. Podílel se na zformování 311. bombardovací perutě, která měla tři letky o 150 členech létajících a 300 pozemních příslušníků. Již při prvním anglickém nočním náletu na Berlín dne 23. září 1940 byl jeho letoun Wellington při návratu poškozen. Po nouzovém přistání na holandsko - německé hranici se posádka rozptýlila (radista raději spáchal sebevraždu signální pistolí), ale po delší honičce a zradou obyvatel byli všichni pochytáni. K. Trojáček pak prošel řadou koncentračních táborů, když jej statut válečného zajatce zachránil před popravou oběšením. Po ukončení 2. světové války (9. května 1945) se vrátil do Československa. Zastával funkci velitele vojenského letiště ve Kbelích. Po únoru 1948 musel odletět zpět do Anglie, aby unikl zatčení a persekucím, které v padesátých letech komunistické diktatury postihly všechny letce a vojáky bojující v západních armádách.

Karel Trojáček

Druhým letcem a příslušníkem RAF byl Karel Zouhar (nar. 1917). Do Anglie se dostal v hodnosti letce seržanta (Sgt). Po výcviku létal u 111. britské stíhací perutě hlavně na mořském pobřeží. Angličanům se jeho jméno vyslovovalo špatně, a proto jej překřtili na Zou (výslovnost Zú), což při konverzaci mezi letci při akci bylo bez problémů. Jeho stihačky (napřed Hurrican, pak Spitfire) měly 4 kulomety a dva kanony. O Karlu Zou je hodně napsáno v knize Ladislava Zadrobílka  "Moje cesta k R.A.F.".

Za statečnost při styku s nepřítelem vyznamenal prezident republiky dr. Eduard Beneš Karla Zouhara válečným křížem.

Po válce se také Karel Zouhar vrátil do Československa, ale ze stejných důvodů jako K. Trojáček se do Anglie vrátil.

Karel Zouhar přijímá vyznamenání z rukou prezidenta dr. Eduarda Beneše

Třetím příslušníkem RAF, pocházejícím z Rudice, byl Vincenc Kocman (nar. 1917). Jako komunista odešel dobrovolně bojovat do Španělska v občanské válce (1936-1939) proti Francovi. Když Franco zvítězil, byl interbrigadista Vincenc Kocman internován s ostatními v táborech. Když vypukla 2. světová válka nesměli tito komunisté na příkaz Moskvy bojovat na straně spojenců Anglie a Francie, poněvadž SSSR měl s Hitlerem uzavřený pakt o neútočení. Teprve když Hitler napadl SSSR v roce 1941, mohli interbrigadisté vstoupit do spojeneckých armád a Vincenc Kocman byl zařazen v Anglii ke 311. bombardovací peruti jako střelec.

Také Vincenc Kocman válku přežil a vrátil se do Československa se svojí manželkou Skotkou Jessie. Za svoji účast ve španělské válce obdržel od prezidenta Klementa Gottwalda řád Bílého lva, ale později pro svoji účast u R.A.F. byl z lidově-demokratické armády propuštěn v hodnosti štábního kapitána. V civilu pak přednášel marx/leninismus na Vysoké škole zemědělské v Brně. Onemocněl ale na leukemii a po několika letech léčby zemřel. Je pochován i se svojí ženou Jessie v Olomučanech.

Ukončení střeleckého kurzu, Skotsko, listopad 1940. V. Kocman je v prostřední řadě 4. zleva

In memoriam byli všichni rudičtí příslušníci RAF prezidentem republiky Václavem Havlem povýšeni do těchto hodností:

Generál letectva Karel Trojáček, plukovník letectva Karel Zouhar, podplukovník letectva Vincenc Kocman.

Další fotografie:

Společná fotografie pilotů R.A.F. Karel Zouhar v první řadě druhý zprava

Anglický král Jiří VI. v rozhovoru čs. stíhači R.A.F. Karel Zouhar druhý zleva.

Npor. Karel Zouhar (zcela vpravo) při návštěvě Hany Benešové u čs. pilotů v Anglii (r. 1943)

Alfons Matuška

Za svého života byl pan Alfons Matuška absolutně nepřehlédnutelným člověkem pro všechny občany Rudice. Byl prostě všude na špici všeho dění. Často byl vyhledáván i cizími lidmi, kteří za ním přijížděli nejen z celého okolí, ale i z Prahy.

Alfons Matuška měl život pestrý. Hodně toho prožil a vše si pamatoval. Škoda, že se nezachovaly jeho písemné kroniky. Ty by nám dnes při "vzpomínání na zapomenuté" mnohé vyprávěly.

Jako chlapec prožil 1. světovou válku, kdy jeho starší bratr Emil narukoval na italskou frontu. Emil se přidal k českým "italským legionářům", což byl vlastenecký čin. Pro T.G. Masaryka byly české legie silnou oporou v jeho snaze osvobodit Čechy a Slováky.

Alfons Matuška byl od počátku 1. republiky v roce 1918 aktivně činným Sokolem, podobně jako jeho celá rodina. Živě si pamatuji na sokolské průvody při rudických veřejných cvičeních. Muži rodu Matuškova (Emil 1899, Alois 1909, Alfons 1905, Oswald 1902, dorostenec Květa 1918 a žena Anežka 1915) vždy patřili k hrdě pochodujícím Sokolům. Z tváří pochodujících šiků rudických Sokolů a Sokolek přímo vyzařovala uvědomělá láska ke svobodnému a demokratickému Československu s jeho humanitními ideály T. G. Masaryka. Dechovka hrála sokolské pochody a šiky Sokolů a Sokolek stoupaly od Dolního rybníka, kolem Žakanu, Bohumilků, Sedláků č. 45, Valáškovy hospody, Pomníku padlým v 1. světové válce u školy až na hřiště u školy. Tam pak probíhala vystoupení všech složek rudického Sokola. Boudy s občerstvením a pitím se postaraly o spokojenost diváků z celé obce. Pan Alfons Matuška byl také jedním z takových Sokolů. Sokolu zůstal věrný do konce svého života. Aktivně se zúčastňoval všech sletů včetně toho v roce 1948, a také svoji celoživotní družku Mirku (roz. Koláčkovou) poznal na sokolském cvičení ve Spešově.

Masarykovské ideály a sokolství přivedly jeho bratry Emila, Oswalda a Aloise k československému četnictvu. Jeho bratr Alois skončil za Německa v r. 1943 na popravišti. Na zásadovost doplatil taky jeho bratr Emil, když po únoru 1948 odmítl zůstat u četnictva, což mělo existenční postih. Po listopadu 1989 byl in memoriam povýšen na poručíka.

Zakladatel rodu Matušků pan Florian Matuška, nar. 1870, vesnický obuvník, se svojí manželkou Františkou, roz. Kocmanovou vychovali sedm dětí. Zpočátku bydleli na Tumperku č. 34, odkud se v roce 1912 přestěhovali do Dědiny na číslo 3, na konci "Uličky", vedoucí z Dědiny kolem Valášků k Placu.

Ze všech dětí dovedla tato nijak zámožná rodina vychovat dobré občany republiky s vysokou morální úrovní. Alfons Matuška byl jedním z nich a dík svým mimořádným vlastnostem vynikl ve všem, na co sáhnul.

Dovedl být i komikem. S Gustýnem Ševčíkem hrávávali ochotnická divadla a Alfons ovládal typické rudické nářečí a potřebné fonetické hrdelní zabarvení mu bylo vlastní. A tak spolu s Gustýnem v Brně na Náměstí svobody jim Brňáci "skočili na lep". Alfons a Gustýn se rozhlíželi kolem dokola. Obhlíželi s údivem domy, věže a oblečení paniček s otevřenou pusou. Jako bych je slyšel a viděl, když říkali: "Jé, čoč, to só vysoký dume, ha te věže. Ha ten velké plac! Ha co je tade lido! Ha te paničke! Te só veštafírovaný!".

Alfons se původně vyučil krejčovskému řemeslu u pana Střelce, který bydlel na konci uličky "V líští". Ale láska ke zvířatům a přírodě nad krejčovstvím zvítězily. Pěstoval včely. Jeho králíci "vídeňáci" měli celookresní věhlas. V poštovních holubech závodil o prvenství s Jendem Nečasem a Pepkem Sedlákem. Avšak jeho celoživotním koníčkem byl chov psů.

S jedním ze svých chovanců vystupoval dokonce v celovečerním filmu. K natáčení jej vozil v bedničce, aby se mu po cestě nezašpinila nafryzůrovaná srst a aby si neponičil tlapky při cestě po prašné rudické silnici na Převážku. Alfons byl také vyhledávaným cvičitelem loveckých psů pro norování. Majitelé přiváželi svoje favority do "Alfonsovy školy" v Hajcích, kde měl s Květou postavený dvojdomek. Ale vlastní Alfonsův pes tyto cizí psy nesnášel. Žárlil na ně a když byl přijat nový pes na výcvik, Alfonsův pes žárlil a utekl, trucoval. Pak nastalo pátrání někdy až do Propadání a nevím, jak se psa podařilo udobřit, že se nakonec společně domů vždycky vrátili.

Je mimo možnosti vylíčit všestranné aktivity a dovednosti Alfonse Matušky. Byl také členem rudických hasičů, samaritánem a stálým garantem první pomoci při úrazech. Pomáhal při utkáních rudických fotbalistů. Tam většinou úrazy byly k přežití, ale pamatuji na tragedii o prázdninách, kdy ve staré esovité zatáčce z Hajců přes Dědinu strhl náklaďák brněnského studenta z kola. Chlapec utrpěl pohmoždění hrudníku a poranění plic, kterému po cestě v sanitce u Křtin podlehl navzdory perfektní první pomoci, kterou mu Alfons Matuška poskytl.

Také péče o rudický vodovod, aby zásobování obce bylo bez přerušení, patřilo k jeho povinnostem, když byl zaměstnán na obci.

Zcela mimořádnou érou a koníčkem Alfonse Matušky byly geody. Ty jej proslavily celostátně a jsou ve sbírce pražského národního musea se štítkem nesoucím jméno Alfonse Matušky z Rudice, okres Blansko. A tak geody udělaly našeho rodáka nesmrtelným. Pan Alfons Matuška zemřel 26.4.1986.

Rudičtí Sokolové v Praze. Vlevo Alfons Matuška

Emil Matuška

Rudický rodák pan Emil Matuška má svůj podíl na svátku 28. října – vzniku samostatného Československa.

Jako osmnáctiletý legionář bojoval na italské frontě. V roce 1930 byl vyznamenán T. G. Masarykem Československou medailí  Vítězství.

Jako četník, později po roce roce 1946 jako příslušník SNB, sloužil za Masaryka i Beneše.

V 50. letech byl perzekuován a skončil jako nádeník v ČKD Blansko. Jeho bratr Alois Matuška byl v roce 1943 ve Vratislavi popraven gestapem.

V roce 1992 byl Emil Matuška rehabilitován a byl jmenován in memoriam do hodnosti policejního poručíka.